Chovatelství a teraristika

   Inu kde začít..."jedaři" tyto dráčky jistě znají a není to pro ně žádná novinka, spíš naopak - Atheris squamigera se často stává "prvním jedákem", mnoha chovatelů, včetně mě, pokusím se je tedy přiblížit spíš lidem, kterým tito překrásní hadi padli do oka a rádi by si je pořídili.

   Na začátek trocha nutné teorie: Všechny zmije rodu Atheris by se daly s lehkými přešlapy zapasovat do střední Afriky, konkrétně v chovech nejrozšířenější Atheris squamigera se vyskytuje v Ghaně, Kamerunu, Congu, Gabunu, Ugandě atd. Většina druhů žije převážně ve vyšších, až horských polohách. Jedná se o poměrně drobné stromové hady, kteří mohou údajně dosáhnout 80 cm. Ve skutečnosti se ale pohybují spíš okolo 50 - 60 cm délky. Vhledem k biotopům, které obývají usuzuji, že značná část jejich jídelníčku bude tvořena žábami, tedy především u mladých jedinců.

   Pro chov v tétariu je velmi důležité uvědomit si, v jakých podmínkách tito hadi žijí v přírodě. Na první pohled se může zdát, že jako zvířata rovníkové Afriky vyžadují v lidské péči vyšší teploty, pravda je však taková, že v oblastech, kde se vyskytují, jsou naopak teploty poměrně nízké, respektive přes den mírné a v noci mají hadi možnost nočního teplotního poklesu. U squamiger naštěstí není nutnost výrazného nočního poklesu tak tristní, u jiných druhů "Atherisek", jako jsou například A. nitchei, nebo A. ceratophora by byl pravděpodobně problém v případě nedodržení těchto podmínek. Squamigery jsou v tomto směru o něco více tolerantní. Nicméně pokud se chystáte na chov squamiger, budete mít pravděpodobně problémy, pokud bydlíte v paneláku a například v létě u vás doma teploty přes den sahají ke třiceti stupňům a v noci klesnou sotva o dva...tři.  Při trvale vyšších teplotách mohou mít tito hadi problémy se správnou funkcí metabolismu, což může zapříčinit mimo jiné i jejich úhyn. Pravidlo číslo jedna tedy v chovu A. squamigera zní: Zajistit pokud možno noční pokles teplot, alespoň na 20°C.

   Squamigery je vhodné chovat v teráriu, vyjma období páření, samostatně. To je, dle mého názoru, praktická věc v chovu jedovatých hadů obecně. Vyhnete se tím jednak uštknutí svojí osoby, když sledujete například při krmení, nebo údržbě terária jedno zvíře a odněkud po vás vyjede druhé a vyhnete se tím také vzájemnému pokousání zvířat při útoku na kořist apod. Atherisky mají, jako většina zmijí, relativně dlouhé zuby a ač jsou na jed vlastního druhu do jisté míry imunní, větší riziko by mohlo nastat, pokud by zub trefil nějaký důležitý orgán. Nejčastěji se hadi vzájemně koušou při krmení a do hlavy a při troše smůly to může mít zlé následky. Pokud se tedy rozhodnete pro společný chov, zajistěte hadům dostatečný prostor nebo je na krmení oddělte (ne všichni jedinci jsou ale po vystresování manipulací ochotní žrát).

   Co se týče vybavení terária, jsou chovatelé, kteří preferují biotopové ubikace, tedy osázené rostlinami, s přírodními dekoracemi, kameny, kůrou, substrátem atd. a jsou chovatelé, kteří squámy chovají výhradně v hygienických boxech, popřípadě teráriích, kde se nachází pouze ubrousek na dně, několik větviček či pletivo, umělá rostlina a miska na vodu. Panuje obecný názor, že je to jediný způsob, jak je možné udržet tyto hady bez chronických respiračních potíží, o kterých se ještě zmíním. Mé zkušenosti jsou ale takové, že ideální terárium na A. squamigera mělo být pokud možno co nejvíce hygienické a především by zde nemělo být nic, co by umožnilo výraznějšímu množení bakterií, především pseudomonád, které se hojně vyskytují například v substrátu, nebo vodě - tu je potřeba často měnit, nejen dolévat, ale i pečlivě vymývat misku. U biotopových terárií je potřeba volit hygienický substrát (např. piniová kůra), důsledně kydat všechny bobky a často vymývat misky na vodu. Pokud jsem takto přísně nedodržela hygienu v teráriu, dříve nebo později se vždy dostavily pro Atherisky velmi typické respirační problémy v podobě nafukování hrdla, "slintání", sípání a chraptění, následnému odmítání potravy, neschopnosti kořist strávit a úhynu. Je to problém, který - troufám si říct - způsobuje 90% úhynů zmijí rodu Atheris v lidské péči. V podstatě každý chovatel se s ním u Atherisek dříve, nebo později setká, proto bych mu věnovala zvýšenou pozornost. U mláďat mívá spíš rychlý průběh, tedy úhyn zhruba do jednoho až dvou týdnů po prvotních projevech (nafukování hrdla, sípání, bubliny u tlamy atd.), u dospělců to bývá problém spíš chonického charakteru - po přeléčení je většinou otázka času, kdy se objeví znovu. S větším, či menším úspěchem, s ohledem na stáří a kondici hada a také jak rychle přijdeme na to, že zvíře není v pořádku, lze tento problém zahnat dotováním vitaminem C. Ať už napícháním do zabitého holete, použitím pro výplach tlamy, nebo přidáním do vody v misce (toto je dobré občas dělat i preventivně). Proč takový povyk? Říkáte si, že v přírodě přece hadi také mají přístup k hlíně a špinavé vodě. Tady vidím velký háček v míře adaptace Atherisek na zdejší prostředí, především na jiné druhy bakterií, vůči kterým nejsou cizí hadi dostatečně imunní. Především u mláďat volím raději hygienicky zařízené plastové boxy, bez substrátu a živých rostlin. 
Zkrátka ale důsledná hygiena chovu je základ úspěchu.

   Kromě dodržování hygieny je také třeba myslet na dostatečné odvětrání terária. Úplně nejvíc bych doporučila typ větrání, jako v teráriích pro chov chameleonů, tedy například celý síťový strop a alespoň mřížka pod dvířky apod. Celosíťovému teráriu bych se také vůbec nebránila. V ubikaci u squamiger nikdy nesmí stát vzduch a už vůbec nesmí být zatuchlý a dlouhodobě příliš vlhký. To je další spolehlivý způsob, jak si tyto hady nakazit nějakým moribundusem. Dbejte na to, aby vlhkost po narosení rychle vyschla. Dospělé hady rosím cca jednou, max dvakrát týdně, mláďata o něco častěji, ideálně na noc. Vždy ale dbejte na to, aby vlhkost do rána oschla. Na nějakou elektronickou ventilaci ale úplně zapomeňte, průvan je naprosto špatně. Do terária je možné umístit slabý zdroj tepla, kde se hadi mohou trochu vyhřát, například úspornou žárovku nebo ledky. Lokálně pod výhřevným místem může být i ke třiceti stupňům, celková teplota v teráriu by ale neměla překročit cca 26 °C. Je nutný nějaký teplotní gradient - hadi by měli mít možnost najít si v teráriu chladnější kout.

   V lidské péči krmíme hlodavci přiměřené velikosti, naprostý ideál by byl krmit žábami a gekony (kdo to má ale shánět žejo...), z důvodu lepšího trávení hadů a minimu tuků, které zatěžují jejich citlivý metabolismus. Když už zmiňuji krmení, je myslím vhodné podotknout, že se vyplatí připlatit si a pořídit si squamigery odrostlejší a zaručeně samostatně žeroucí. Hodně malá mláďata mají často ve zvyku nežrat a je zapotřebí je krmit násilně, což může být pro ne příliš zkušeného chovatele a navíc při jejich velikosti problém a je rozhodně mnohem snazší se tomu vyhnout. Navíc u starších jedinců už je logicky i menší mortalita, než u čerstvých mláďat. Takže za mě je určitě lepší dát víc peněz za odrostlejší zvíře, se kterým bude pravděpodobně méně problémů, než ušetřit peníze koupí nerozkrmeného mláděte. To rozhodně neušetří vaše nervy a je zde o něco větší pravděpodobnost jeho úmrtí, což není u těchto hadů žádná vzácnost.

   Všechny zmije rodu Atheris rodí živá mláďata. Gravidita trvá většinou cca 7 měsíců, mláďat bývá 5-10. Podle našich zkušeností přichází pohlavní dospělost navzdory mnohým pramenům velmi brzo. K "nechtěnému" spáření u nás došlo u půlročních jedinců, kteří byli jakožto mláďata chovaní pohromadě a nikoho nenapadlo, že by mohlo dojít ke spáření. Ačkoliv se jako doba pro první páření uvádí asi 1,5 - 2 roky, i přes takto nízký věk samice porodila standardní počet zdravých mláďat. Páření probíhá ve dvou ročních obdobích a to v létě a v zimě. Mláďata většinou odmítají samostatně žrát a ze začátku to chce obrnit se trpělivostí. Na rozkrmení má každý svůj zaručený způsob. Možností je mnoho, od standardního násilného krmení, po zdlouhavé dráždění potravou. Předkládáme jim kousky rozstříhaných myšat, rybiček, nebo kuřecích srdíček, pro fajnšmekry je možné pachovat krmení žábou (živou či mrtvou), kterou zavřete do krabičky s troškou vody, necháte jí chvíli "louhovat" a pak do této "žabí vody" přidáte krmení. Protřepat, nemíchat...

   Atheris squamigera má neuvěřitelnou barevnou variabilitu. Mohou mít až na růžovou a bílou snad prakticky jakoukoliv barvu, od odstínů šedé, žluté, oranžové, červené, přes zelenou, až zelenomodrou, vzácně se vyskytují i černé squamigery. Objevují se i takzvaní tygři, kteří mají například kombinaci černé a zelené, nebo žluté a černé. Různé tygrované vrozy, tečky, pruhy apod. nejsou u squamiger výjimkou. Tuto barevnou škálu jim však neudělilo šlechtění a hraní si s genetikou, jako je tomu například u mutantních užovek, gekončíků atd., ale jsou takto zbarvé od přírody, což je činí ještě krásnější.

   Co se týče toxicity, má Atheris squamigera údajně na svědomí značné procento uštknutí hady chovanými v zajetí u nás. Jejich jed není smrtelný a v pořádku se dá "rozdýchat" bez větších následků, rozhodně bych ho ale nepodceňovala a nebrala ho na lehkou váhu. Uštknutí touto zmijí v žádném případě není příjemnou záležitostí, znám několik chovatelů, kteří měli tu čest s uštknutím Atheriskou na vlastní kůži a kromě nesnesitelné bolesti se dočkali lokálních nekróz v oblasti intoxikace a pozdější sníženou citlivostí a hybností většinou zasaženého prstu, případně jeho úplná nepoužitelnost.