Chovatelství a teraristika

    Toto terárium bych nazvala splněným snem. Spojili jsme s přítelem všechny síly, k tomu jsme přidali společný zájem o tropické rostliny a zvířata a inu výsledek můžete posoudit sami. Tento malý kus pralesa obývá skupinka Dendrobates azureus, Adelphobates galactonotus a Anolis allisoni. Budu ráda, když se najde někdo, komu tento článek, při stavbě podobného terária, pomůže.

   Rozhodně jsme neplánovali nic malého a celý objekt se měl naopak stát dominantou místnosti, což se nám pravděpodobně zdařilo Rozměr terária, který vychází z rozměrů skříňky, na které je umístěno, je 146x141x61cm. První oříšek byl výběr vhodného materiálu, ze kterého mělo být terárium postaveno. Prakticky ihned jsme zavrhli sklo, jak kvůli velkým rozměrům, tak kvůli faktu, že je zbytečné platit za relativně drahý materiál, ze kterého bude vidět pouze čelo (zadní i boční stěny byly vymyšlené s pozadím osázeným rostlinami). Na druhou stranu se ale má jednat o vlhké terárium, kde se bude denně rosit, takže stoprocentní vodovzdornost je zde nutností. Nakonec zvítězila varianta OSB desek, jakožto poměrně levného materiálu vhodného pro stavbu větších objektů, s použitím epoxidové pryskyřice a polystyrenu, jako ochraně proti vodě. Po smontování "bedny" z desek a úpravě vnějšího povrchu vystěrkováním a natřením stejnou barvou, kterou jsou vymalované stěny v místnosti, se vnitřek vytřel několika vrstvami epoxidu.

 Po vytvrdnutí epoxidu se celý vnitřek vyložil polystyrenovými deskami a vyspároval silikonem. Takto upravený vnitřek terária jsme prohlásili za 100% voděodolný a připravený pro výrobu pozadí.

   Velkou pozornost je nutné věnovat odvětrání terária. Je třeba si uvědomit, že se jedná o často rosené terárium a ikdyž jsou budoucí obyvatelé žáby z vlhkých biotopů, určitě ve své domovině nemají vzduch zatuchlý a prostředí plné spór plísní. To by dlouhodobě škodilo dokonce i žábám. Taktéž rostliny by v takových podmínkách velmi trpěly. Vlhkost po narosení by měla pokud možno rychle oschnout a vzduch by zde neměl stát. Odvětrání jsme tedy vyřešili mřížkou pod "šoupačkami", širokou asi 10 cm a ve stropě zabírá větrání zhruba třičtvrtě plochy. Zbytek stropu zabírá osvětlení. Terárium je osvětleno čtyřmi trubicemi Sylvania T5, 54W, 6500K, které jsou umístěné v předním horním rohu na jakési zešikmené ploše z polystyrenové desky, takže světlo jde v podstatě úhlopříčně dolů na zadní stěnu. Zvolili jsme tak nejen kvůli celkovému nasvícení, ale především kvůli rostlinám, které mají být umístěné na stěnách.

   Na výrobu pozadí jsme použili kůru korkového dubu, který velmi dobře odolává vlhkosti a zároveň vypadá v teráriu velmi efektně. S pláty kůry jsme dlouho "hráli tetris", aby do sebe zapadaly co nejlépe a aby pokud možno nikde nezůstala holá místa bez kůry. Spáry, které vznikly mezi jednotlivými pláty a také prostor za nimi se následně vypěnil studnařskou montážní pěnou, která po vytvrdnutí není nijak toxická. Pěna se musí nanést pečlivě, aby nikde nezůstaly žádné otvory a mezery, kam by moho zalézt nějaké zvíře a tam uhynout. Přebytečnou pěnu, která "přeteče" ze spár, je třeba ořezat. Následně se všechna místa, kde je pěna vidět, natřou flexi lepidlem na draždičky. Po zaschnutí je lepidlo šedé.

Pokud chcete, aby lépe "splynulo" s kůrou a vypadalo víc přírozeně, můžete ho zatónovat například rašelinovým koncentrátem, který se používá pro úpravu akvarijní vody. My jsme použili Torben. Spáry ale samy časem získají svojí specifickou patinu, ať už ze substrátů z rostlin, které je díky rosení zabarvují do hněda, nebo z řas, které se objeví v některých velmi vlhkých místech apod. Většina těchto spár navíc v budoucnu zaroste rostlinami.

 Na dno terária jsme jako substrát použili směs rašeliny a klasické zahradní zeminy. Na to později přišel mech z lesa...ale to už předbíhám.

   Dále přišla na řadu dle mého názoru nejsložitejší část - rostliny. Zde je třeba uvědomit si pár věcí a úplně nejlepší a ideální je, když má budoucí majitel rostlinného terária zkušenosti a také určité zapálení pro jejich pěstování. O tzv. "syndromu zelených rukou" ani nemluvím Pokud je tomu naopak a jste spíš pěstitelský antitalent, bude nejlepší (pokud to skutečně musí být) volit nějakou velmi nenáročnou zeleninu, která vám promine i nějaký ten pěstitelský přešlap. Přemýšlím, jak tuhle část rozepsat co nejvíc srozumitelně...tak to asi rozepíšu do bodů:

1) je třeba si rozmyslet, jestli se chcete držet biotopu a jakého. Tohle je hodně diskutabilní věc a záleží na individuálním názoru. Je spousta lidí, která bude tvrdit opak, ale mě osobně přijde, jako "barbarství", cpát v tomto případě do terária, kde hodláme chovat šípové žáby pocházející z jižní Ameriky, rostliny z Asie apod. Mluvím o expozičním teráriu, které má být šperkem, nikoliv čistě chovatelským zařízením, tam už je to především o potřebách zvířete a vkusu chovatele. Nicméně už jsem se párkrát setkala s teráriem pro pralesničky, ve kterém byl zasazený například Phalaenopsis, pocházející z tropické Asie apod. a musím říct, že člověka, který má o rostlinách tak trochu přehled, to trkne. Zkrátka a jednoduše - snažili jsme se co nejvíce držet biotopu jižní Ameriky. Je samozřejmé, že je zde zasazených i pár rostlin, které by pralesnička azurová v přírodě v životě nepotkala, ale stejně mám lepší pocit z lehce mimózní bromélie, než z Ficusu pumily, který zde sice perfektně bují a vypadá úžasně, ale pochází z východní Asie. Až na pár nutných výjimek, viz. Ficus pumila, jsme se udrželi -když už nic lepšího- alespoň na správném kontinentě. Dejme tedy tomu, že s trochou nadsázky a přimhouřeným okem, lze naše terárium nazvat biotopovým.

2) další velmi podstatná věc je správné rozmístění rostlin v teráriu. Pokud je prostor velkorysý, může zde být výrazný teplotní gradient. V našem případě je to pokojová teplota (cca 22°C) u dna a zhruba 40°C u stropu. Kromě teplot zde logicky ani vlhkost není všude stejná. Na dně se drží vyšší a pomalu se odpařuje a naopak nahoře je poměrně sucho. Vzhledem k těmto skutečnostem je nutné sázet rostliny s velkou rozvahou a nikoliv bezhlavě, předem si poměřit teploty a také podle individuálních podmínek volit druhy rostlin. Pokud zasadíte pod zářivkou, kde je vysoká tepota a nízká vlhkost například anthurium, nemůžete pak po něm chtít, aby dlouhodobě fungovalo. To samé je aplikovatelné například na tilandsie, které bychom dali do přílišného vlhka atd atd. Tady je skutečně hodně důležité si sednout k pár knížkám, pokud si nejste jistí svojí pěstitelsku zdatností a ujasnit si co, jak a kam umístit, v závislosti na potřebě světla, tepla a vlhkosti dané rostliny. Vyhnete se tím spoustě spálených listů, či uhnilým kořenům.

3) dálší bod úzce souvisí s předešlým. Je jím řešení zálivky a celkové vlhkosti. Ať už kvůli zvířatům, které v teráriu budou, tak kvůli rostlinám. Hodně lidí z pohodlnosti volí automatické rosící systémy. To se mě osobně jeví, jako poměrně účinná cesta, jak si rostliny zlikvidovat. Jak už jsem zmiňovala výše, jednotlivé druhy rostlin, které do terária zvolíme, mohou mít i značně rozdílné nároky na vlhkost atd. Pokud budeme mít v jednom teráriu například bromélie, orchideje, anthuria a kapradiny a budeme kropit všechno plošně jak se říká "na jedno brdo", nemůžou logicky všechny druhy stejně prospívat vzhledem k tomu, že mají na zálivku odlišné nároky. Zatímco jeden druh by usychal, druhému by například uhnily kořeny. Z tohoto důvodu se mi jako nejvhodnější způsob rosení a zalévání jeví starý dobrý ruční postřikovač a konvička. Sami budete mít kontrolu a přehled nad tím, co je potřeba porosit nebo zalít a rostliny, kterým by hrozilo ulití prostě kropíme méně často. Zabere to sice víc času, ale zato méně peněz za rostliny, které by bylo potřeba vlivem nesprávné péče a podmínek, časem vyměnit.

Pokud jste si naprosto jistí, že víte, CO a hlavně KAM zasadit, můžete se pustit do sázení

   Pro nás to byl výběr hlavně srdcem, vzhledem k zájmu o bromélie, botanická anthuria a u mě především orchideje, jsme výběr neměli těžký. Naše rostlinná škála se tedy skládala především z bromélií (také kvůli žábám) rodu Vriesea a Neoregelia, tilandsií, botanických druhů anthurií, orchidejí rodu Oncidium, Brassia, Maxillaria, Encyclia atd. Je dost možné, že tam máme i rostliny ze střední Ameriky, nejen z jižní. S trošku těžkým srdcem jsem tam dala i pár hybridních oncidií, které ale velmi ochotně kvetou a nadělají v teráriu spoustu parády. Absolutně mimo Ameriku je zde například Ficus pumila, nebo Ficus quercifolia...dále jsme tam zasadili i pár "plazivek", u kterých neznáme název, protože byly přivezené z cest, byli jsme obdarovaní zajímavým řízkem, nebo to byl "natajnačku" uštíplý kousíček oddenku čehosi ve Fata Morganě, co se nám strašně líbilo apod.

Na rostliny jsme ze zbytků korkové kůry, mechů a za pomocí pár šroubků, vázacích drátků a párátek udělali kapsy, do kterých se následně sázely. Epifitní druhy se vzdušnými kořeny jsme připevnili navolno k pozadí. Umístění rostlin bylo zhruba následovné:

Úplně na dno, kde je pokladený mech a stále se držící vlhkost, jsou zasázené plazivky (pumila, quercifolia, některé pnoucí druhy Anthurií), kterým nehrozí hniloba kořenů. Tyto rostliny jsou povětšinou v permanentním mokru a světlo zde není příliš intenzivní.

Těsně nad dnem na korkovém pozadí jsou botanická Anthuria, dobře snášející vysokou vlhkost, buď v mechových balech, nebo "navolno" na kůře. Rosené dvakrát denně a spíš v polostínu. Je zde i pár orchidejí, kterým vyšší vlhkost nevadí.

Nad tím, zhruba uprostřed terária, je patro orchidejí. Jsou tu pro ně ideální podmínky jak co se týče vlhkosti, tak světla. Nejsou na přílišném úpalu, ale zároveň netrpí nedostatkem světla. Také nejsou v permanentním morku a substrát má možnost dostatečně oschnout, což je důležitý aspekt v pěstování orchidejí obecně. Samovolně se tu po nějaké době objevilo i několik druhů kapradin, rostoucích z kořenových balů rostlin.

Nad orchidejemi je patro bromélií, které jsou ještě roztříděny podle potřeby a především podle schopnosti snášet světlo a teplo, vzhledem k už poměrně vysoké teplotě. Výše jsou umístěné druhy se stříbřitými listy které jsou vůči horku odolnější. Nad nimi, v nejvyšším patře jsou tilansie, Zde už je sucho a teploty ke 40°C.

Nároky na složení substrátu jsou velmi individuální a mám dojem, že se mi tu s tím asi ani nechce vypisovat. Myslím, že internet a literatura je plná informací, do čeho jednotlivé druhy sázet. My jsme si ale míchali vlastní. Použili jsme spoustu rašeliny, lesní hrabanky, zahradního kompostu, nebo například exkrementů larev zlatohlávků, rašeliníku, nebo drcené kůry, či keramzitu a míchali podle potřeby rostlin.

A zde je hotové terárium, zhruba po dvou měsících od osázení:

A po pěti měsících:Tolik k sázení, umisťování apod. Když už máte zasázeno a rostliny si vesele bují, brzy začnete řešit další dvě věci: voda a hnojení.

Pokud budete rosit vodou z kohoutku, ať už odstátou, nebo převařenou, začnou se vám velmi brzo na listech tvořit skvrny z usazeného vodního kamene. Kromě toho, že to nevypadá zrovna hezky, kytkám se s takovýmto nánosem "hůře dýchá". Řešením je rosit například demineralizovanou vodou z reverzní osmózy. Nám to funguje naprosto bez problémů a nikde ani stopa vodního kamene. Alternativou demi-vody může být i dešťová voda.

Co se týče hnojení, v žádném případě nesmíte použít chemická hnojiva. Pokud by v teráriu nebyla zvířata, tak by problém nebyl, ale žábám, které jsou velmi citlivé na chemikálie obecně, by se to pravděpodobně nelíbilo ani trošku. Chce to tedy vymyslet něco zcela netoxického na přírodní bázi. Myslím, že zde nic lepšího, než obyčejný "bobek" nevymyslíte...nač vymýšlet něco, co už je dávno vymyšlené. Zkusili jsme občas ke kytkám zapíchnout granulovaný koňský hnůj, taktéž někdy zaléváme vodou, ve kterém je hrstka těchto granulí rozpuštěná. Samozřejmě se vyhýbáme přímému kontaktu se žábami - zkrátka to nelijeme na ně. Výsledek naprosto v pořádku. Další věc, která rostlinám dodá spoustu minerálů a potřebných živin, je čaj, nebo logr z kávy. Když mi zbyde na dně hrnku, prostě to vyliju ke kytkám. Tento "trik" mám osvědčený například u kapradin. Další způsob, jak hnojit přírodně, jsou "zkvašené kopřivy". Nemám to sice vyzkoušené přímo v tomto teráriu, ale pravděpodobě bych se toho nebála. Návodů na tento druh hnojiva bude na internetu také dostatek.

Myslím, že jsem asi vyčerpala veškeré info k rostlinám, které bych zde mohla napsat...snad jen poslední věc: pokud budete do terária umisťovat mech z lesa, vystavujete se potencionálnímu nebezpečí, že si přinesete nezvaného hosta, v podobě slimáka, nebo šneka. Věřte, že takovýchto návštěvníků se velmi těžko zbavuje. My jsme s nimi jednu chvíli docela bojovali, byli schopní sežrat kompletně všechny mladé listy anthurií. Zbavovali jsme se jich tak, že jsme všude po teráriu kladli plátky brambor, které jim velmi chutnaly a ze kterých se pak dali sesbírat. Byla to ale cesta na dlouhou trať. Jinak je ale rostlinné terárium například narozdíl od akvária naprosto bezproblémové. Akvárium čím je starší, tím většinou vypadá hůř, zarůstá řasou a dno se zanáší kalem. Terárium osázené rostlinami je ale naopak s věkem krásnější a krásnější.

Po 14 měsících: 

Konečně se dostávám ke zvířatům. O podrobnějších informacích k chovu se asi rozepíšu v dalších článcích, ale napíšu zde alespoň krátké seznámení s jednotlivými druhy.

Prvním z nich je pralesnička azurová - Dendrobates azureus. Dle mého názoru jedna z nejkrásnějších pralesniček, mezi reálně sehnatelnými a chovatelnými druhy. Do terária jsme jich umístili pět, pohlaví spíš tušíme...

   Tyto žáby obývají výhradně spodní polovinu terária. Jen zřídka se vydají výš. Občas je lze najít vyhřívat i na horní větvi, kde je hodně teplo, většinu času ale tráví spíš u dna. Zajímavé na těchto žabkách je, že mají velmi pravidelný denní režim. Ráno jim rozsvítím a narosím. Žáby začnou postupně vylézat z úkrytů. Podotýkám, že každá spí vždy na stejném místě. Jedna si oblíbila pouze jednu bromélii, další škvíru v kůře, jiná chodí spát na rašeliník mezi kořeny anthuria. Po narosení ale všechny sborem vylezou a následuje "žabí sjezd" na dno terária, kde se všechny shluknou v jednom místě a čekají, až je někdo nakrmí. Tento jejich zvyk mi ušetřil spoustu nervů. Před pořízením žabek jsem totiž trnula hrůzou, jak si tak pitomý tvoreček najde v tak obrovském prostoru něco k žrádlu.

Takhle vypadá každodenní žabí sněm:

Neodlezou, dokud nedostanou octomilky, mikrocvrčky, nebo chvostskoky. Často vyžadují i nášup a když jsou nažrané, "rozejdou" se na svá obvyklá stanoviště.

Dalším druhem pralesniček, obývající toho terárium, je skupinka Adelphobates galactonotus. Tyto žabky se chovají naprosto odlišně, než výše popsané "azurky". Jsou to žáby poměrně plaché, žijící výhradně v jednom z horních rohů terária, prakticky nikdy neopouštějící své stanoviště. I když mají k dispozici obrovský prostor, všechny žijí v cca čtyřech broméliích, mimo které se moc nevydávají. Tyto pralesničky jsme zvolili proto, že jde o jiný rod, tedy nemůže dojít k mezidruhovému křížení. Se svými spolubydlícími se snášejí bez problémů a nejeví vůči sobé žádné známky agrese. Samice "azureusek" se někdy dokonce snaží samce "galactonotusek" namlouvat tím, že je pronásledují a "hladí" předníma nohama po zádech .

Dalším druhem, žijícím v našem "žabáriu" je Anolis allisoni, Momentálně skupinka 2,2. Zaujali nás kvůli krásnému zbarvení samců. Z počátku jsem se docela bála, aby se tři druhy zvířat v jednom teráriu navzájem nestresovali, nebo vůči cobě nebyli agresivní - především tedy ze strany anolisů. Kupodivu je jejich soužití naprosto mírumilovné a bezproblémové a všichni prospívají. Anolisové se vcelku produktivně množí. Vejce kladou kdoví kam a mláďata se sama průběžně líhnou. Každou chvíli na mě od někud vykoukne čerstvé mládě, které potom usilovně lovím a přemisťuji do jiné ubikace. Pokud nejsou mláďata včas odchycena, rodiče je žerou.

Páření:

Čerstvě vylíhlé mládě:

Anolisové neopouštějí horní část terária. Vyhřívají se přímo pod zářivkami a "bydlí" mezi tilandsiemi. Mají přísně zjednanou hierarchii, kdy "velí" dominantní samec, který je vždy první u krmení a hájí si největší teritorium. S ním se sdržuje dominantní samice a s tou se také samec nejčastěji páří. Druhou samici má spíš jako "bokovku". Nejhůře je na tom druhý samec, který žije spíš skrytě a vylézá jen tehdy, kdy nikde není vidět alfasamec.

Anolisové jsou nesmírně aktivní zvířata. Až při pozorování, jakým způsobem se ve velkém prostoru pohybují, na jaké vzdálenosti skáčou a jak mezi sebou komunikují mi došlo, jak moc musí strádat v malém teráriu. Jejich chování mě přesvědčilo, že u těchto tvorečků platí, že čím větší terárium, tím lépe.

Než jsme dokončili veliké terárium, byli pár měsíců v provizorní ubikaci menších rozměrů. Rozdíl v jejich chování byl zjevný. Zvířata byla ze sebe navzájem evidentně ve stresu, byla spíš ukrytá někde mezi listím a později se dokonce i zhoršil příjem potravy u submisivních jedinců. O vybarvování ani nemluvím. Dokonce i samci byli téměř stále pouze hnědí. Při dostatku prostoru je úžasné je pozorovat. Dokážeme hodiny jen tak sedět u čaje a pozorovat, jak na sebe "machrují", jak loví, nebo mezi sebou komunikují. Ono celé terárium využíváme jako objekt sledování častěji, než televizi. Je to hotový balzám pro duši, který můžu doporučit všem, kterým by doma dělal radost netradiční kus přírody. Akvárium je klišé!

...na pokračování...